Chtějí být módní značky environmentálně odpovědné?

Autor Tereza Volmutová
5
Září
2019

Na summitu G7, sdružení největších ekonomik světa, které probíhalo na konci srpna ve francouzském městě Biarritz, představilo 32 světových značek vlastní iniciativu, tzv. Fashion pact. Tento dokument, který podepsaly, deklaruje, že do roku 2050 chtějí dosáhnout několika cílů v environmentální oblasti v rámci svého oboru podnikání, v textilním průmyslu.

Pakt se hlásí ke skutečnosti, že textilní průmysl patří k největším, nejdynamičtějším a nejvlivnějším odvětvím na světě a generuje ročně 1,5 bilionu eur výnosů. Vzhledem k tomu uznává, že jakožto průmysl s ohromným dopadem musí být i lídr v přechodu k udržitelnému podnikání. Značky, které pakt podepsaly, představují dohromady 30 % světové produkce oblečení. 

Akce ze strany firem je jistě na místě. Environmentální otázky jsou navíc v textilním průmyslu extrémně palčivé. Je emitentem skleníkových plynů, náročný na primární zdroje (vodu či půdu) a vodu v řekách a oceánech v rámci jednotlivých kroků produkce znečišťuje chemikáliemi či mikroplasty. Velkým problémem, na který se mnohdy zapomíná, je textilní odpad, který často končí buď v zemích globálního Jihu, nebo právě v oceánech.

Cíle paktu jsou poměrně ambiciózní. Signatáři chtějí podnikat takové kroky, které budou v souladu s cílem udržet globální oteplování pod 1,5°C, být uhlíkově neutrální do roku 2050 a do roku 2030 nepoužívat jednorázové plasty při balení. Zaměřují se na tři témata: klimatickou změnu, podporu a zachování biodiverzity a čistotu oceánů. V tomto ohledu se odvolávají na naplňování tzv. SDGs, Cílů udržitelného rozvoje definovaných OSN. Chtějí podporovat inovace a technologie, které pomohou vylepšit procesy výroby tak, aby eliminovaly znečištění a zvýšit transparentnost. To vše napříč celými dodavatelskými řetězci, ve spolupráci s ostatními průmyslovými odvětvími a politickými lídry. Přestože ambiciózní cíle, které si firmy stanovily, jsou chvályhodné, nelze přehlédnout několik výzev, které se s tím pojí. 

Předně, pakt se zaměřuje pouze na environmentální otázky, ty jsou ale jenom částí problému textilního průmyslu. Na lidská práva a důstojné pracovní podmínky zapomíná, resp. se v rámci iniciativ spojených s dalšími aktéry velmi krátce zmiňuje o tom, že je potřeba zajistit “sociální inkluzi, férové mzdy a důstojné pracovní podmínky”. Jakékoliv podrobnější informace týkající se naplnění těchto cílů ale chybí. Značky by přitom měly přehodnotit pravidla pro nákup zboží od dodavatelů tak, aby spolupracovaly pouze s těmi, které svým zaměstnancům platí férovou mzdu, zajistit transparentnost celého dodavatelského řetězce a celkově podnikat aktivity v souladu s mezinárodně uznávanými Obecnými principy OSN o byznysu a lidských právech. Důstojné pracovní podmínky by měly zajistit i vzhledem k tomu, že se odvolávají na zmiňované SDGs, které ochranou přírody ani zdaleka nekončí. Módní značky nemohou být označovány za odpovědné, dokud budou v dodavatelských řetězcích v rámci textilního průmyslu porušována lidská práva. 

Dále pakt sice řeší environmentální otázky, nevysvětluje však, jak udržitelně nakládat s textilním odpadem. Zmiňuje pouze podporu cirkulární ekonomiky, v jejímž rámci je potřeba se zaměřit na to, jak nakládat s koncovým produktem. K tomu by ale bylo zapotřebí přehodnocení celého byznys modelu, ve kterém značky záměrně vytvářejí nadprodukci vzhledem k nízkým nákladům na výrobu každého dalšího kusu oblečení. Manažerka pro udržitelnost H&M v Irsku (H&M Group je také signatářem paktu) prohlásila, že “lineární model podnikání není udržitelný”, a že je “potřeba systémová změna”. K tomu ale pakt nesměřuje.

I přestože je vlastní iniciativa firem vítána, v praxi je problematické, že firmy samy budou monitorovat svůj progres a informovat o něm veřejnost. Neexistuje tedy žádná nezávislá kontrola. Fakt, že iniciativa vychází od soukromého sektoru, také může vlády odradit od jakýchkoliv závazných pravidel pro firmy, protože těmto tvůrcům pracovních míst nebudou chtít znepříjemňovat život povinnostmi, když sami přicházejí s ambiciózními iniciativami, jak situaci zlepšit. Firmy by si ale neměly vybírat, kterým omezením budou podléhat a které cíle naplňovat. Pakt má tak spíše než k závazné smlouvě blíže k aktivitám spojeným s konceptem dobrovolné společenské odpovědnosti firem. 

S tím se pojí také dobrovolnost celé iniciativy. Dokument jasně stanovuje, že není právně závazný a je třeba ho chápat jako soubor návrhů toho, co je možné dělat, a kterého se při svých aktivitách držet. Nehledě na to, že i když 30 % světové produkce je úctyhodný objem, značky reprezentující zbylých 70 % se na iniciativě nepodílí. Praxe ukazuje, že dobrovolné aktivity nejsou v otázce řešení environmentálních a lidskoprávních problémů dostatečné, nyní je třeba právního rámce, který přiměje firmy k odpovědnosti.

Zdroje:

https://www.msn.com/en-us/news/technology/g7-summit-new-fashion-coalition-unveils-sustainability-pact/ar-AAGgkGN

https://secureservercdn.net/198.71.233.197/7c3.07f.myftpupload.com/wp-content/uploads/2019/08/Fashion-Pact_G7_EN.pdf

https://www.theguardian.com/world/2019/aug/21/fashion-g7-summit-sustainability-kering-inditex-macron

https://www.forbes.cz/moda-je-nejspinavejsi-byznys-svetovi-miliardari-to-chteji-zmenit-zacnou-na-summitu-g7/pact.

Sdílejte článek