Jak se kousek od Taj Mahalu šijí naše boty

Autor Stanislav Komínek
5
Září
2017

PŘINÁŠÍME EXKLUZIVNÍ REPORTÁŽ Z NAŠÍ CESTY DO INDIE, KDE JSME PÁTRALI PO PODMÍNKÁCH VÝROBY BOT.

V Dillí sedáme s kolegou Adamem Čajkou do vlaku směr Agra. Toto město v indickém státě Uttarpradéš je jednou z nejnavštěvovanějších turistických destinací světa. Milióny lidí se do města vzdáleného 200 km od Dillí vydávají za monumentální stavbou Taj Mahal. Na výstavbě mausolea se zde pro mughalského panovníka Šáhdžahána v polovině 17. století podílelo 20 000 dělníků po dobu 22 let. V současnosti zde pracuje 125 000 dělníků a dělnic na něčem úplně jiném. Vyrábí boty, které nosíme i my v Evropě. S Adamem vyrážíme pátrat po podmínkách jejich výroby.

Indie je druhým největším výrobcem obuvi na světě hned po Číně. V roce 2016 bylo v Indii vyrobeno 2,26 miliardy párů bot. Mezi hlavní exportní trhy indického kožedělného a obuvnického průmyslu patří Německo, USA, Velká Británie a Itálie. V současnosti patří mezi nejvýznamnější oblasti výroby indický stát Tamilnádu a stát Uttarpradéš. A proč je Indie tak oblíbená? Důvodů je více. Indové jsou jednak mimořádně rukodělně zruční a také cena práce a potažmo i náklady na výrobu jsou pro zahraniční odběratele velice příznivé. Mladý dělník v indické Agře za vyrobený pár obuvi dostane průměrně 50 INR, tedy 19 korun. 

Vypátrat skutečné podmínky výroby není jednoduché. Dopředu máme díky spolupráci s místní nevládní organizací domluveno pouze setkání s několika dělníky v místě jejich bydliště. Chceme se však dostat i do místních sweatshopů a továren a zdokumentovat podmínky i tam. Oslovujeme jednoho z taxikářů a zdá se, že to byla šťastná volba. Sedáme k němu do auta a vyrážíme. 

 

Jak to chodí ve velkých továrnách

Nejprve míříme na předměstí Agry, kde žije podstatná část dělníků z obuvnických továren a dílniček. Situaci života na předměstí nastiňuje místní sociální pracovník Jálaluddin Ansari: „Pokud je navštívíte, uvidíte, že žijí v nelidských podmínkách. Pro 400 domácností je zde pět až deset toalet. Nemají přístup k pitné vodě. Jen s obtížemi získají nový identifikační průkaz, bez něj si nemohou pronajmout dům a získat přístup ke službám.“  Po předměstí pobíhají děti, pouštějí draky a jezdí na starých kolech. Ve vzduchu se mísí smog a kouř z pálení odpadků. 

„Dostávám 10 000 INR měsíčně (3 840 Kč) a nějak s tím musíme vyjít. Není to moc, ale musíme to zvládnout. Bohužel nemáme v továrně odbory. Nemyslím si, že by nějaké v Agře vůbec byly. Fungující odbory by nám pomohly zvýšit mzdy. To opravdu potřebujeme,“  vypráví nám dělník Ram Niwas z obuvnické továrny na předměstí Agry. Ram je migrantem, do Agry se přestěhoval před 12 lety a nyní pracuje pro významnou výrobní společnost Metro & Metro. Má na starosti vyřezávání kůží pro výrobu bot, v továrně s ním pracuje dalších 1 500 dělníků.

Zázemí pro rozhovory nacházíme ve škole na předměstí Agry. Navštěvovat ji má 200 žáků a žákyň, ale je tam odhadem polovina. Dle učitelky Anity jsou děti v dílnách a pomáhají s výrobou bot: „Většina dětí pracuje se svými rodiči, s otci sešívají nebo lepí části boty k sobě."  Řada dělníků se sem na předměstí přestěhovala z jiných států Indie s vidinou dobře placené práce v továrně. Většinou je zde ale čeká jen zklamání. Mzdy většiny z nich činí mezi 6 000 až 12 000 INR měsíčně (v přepočtu 2 320 až 4 640 Kč), což je málo i na indické poměry a hluboko pod úrovní důstojné mzdy. Ta pro Indii činí dle údajů organizace Asia Floor Wage 18 727 rupií měsíčně. Z této částky by dělník byl schopen zaopatřit celou rodinu, nakoupit základní potraviny a pokrýt další potřeby včetně bydlení, zdravotní péče a vzdělání. Mzdy jsou často nižší dokonce než je indická minimální mzda. Ta činí 10 500 INR (4 035 Kč). Dělníci platí průměrně 3 000 INR za jednoduché ubytování na předměstí a mnohdy jim nezbývá dost peněz ani na jídlo. 

Paní Gagu, žena jednoho z dělníků, ukazuje společně s dcerami veškeré jejich zásoby jídla: brambory a rajčata. Její muž Mangal k tomu dodává: „V naší továrně nás pracuje 300. Pracuji šest dnů v týdnu, ale občas se zakázka zdrží a musíme pracovat i v neděli. Jako třeba dnes, kdy nepřišla zásilka včas. Musíme to rychle dokončit a zaslat dodavateli. Mzdy máme stejné jako je průměr v tomto průmyslu. Dostávám 10 000 až 12 000 INR (3 840 – 4 612 Kč). Je obtížné s tím vyjít, ale s tím se potýkají všichni na této pozici s tímto příjmem.“

Zahraniční obuvnické firmy, které zadávají výrobu v indické Agře, mají přímý kontakt pouze s velkými továrnami. Ty se zaměřují výhradně na export a v Agře jich působí necelá stovka. Jaké tam panují podmínky ukázal nedávný výzkum Walk a mile in their shoes provedený organizací Society for Labour and Development. Výsledky nám shrnuje výzkumný poradce Dev Nathan, PhD., který působí i jako pracovník americké Duke University v Centru pro globalizaci, veřejnou správu a konkurenceschopnost: „V rámci našeho výzkumu v Agře jsme se dívali i na jednu z největších továren Tej Group, která dodává boty velkým mezinárodním firmám jako Baťa v České republice nebo Deichmann v Německu. Z oslovených 24 dělníků jich 21 bylo placeno od kusu nebo denní mzdou. Žádný z nich neměl pracovní smlouvu. Neměli žádné sociální pojištění, které by měli mít.“  Dělníci výzkumníkům továrny Tej Group zmiňovali také nucené přesčasy, neexistenci odborů a nízké mzdy v rozmezí 5 000 až 9 000 INR, tedy pod úrovní státem stanovené minimální mzdy. Stejné podmínky nám potvrzují dělníci v osobních rozhovorech.

Dělník Sandeep sedí na posteli ve svém cihlovém domě, má strach se s námi na kameru bavit. Jeho příběh si nahráváme jen na diktafon a fotíme ho pouze zezadu. Pracuje v továrně pro 900 zaměstnanců: „Máme problém s manažerem, nedovoluje nám jít domů, třeba i 15 až 20 dnů v kuse, včetně nočních směn. Moc nás to trápí. Jsem stálý zaměstnanec a nemám žádné sociální pojištění. Byl bych rád, kdybychom aspoň dostávali včas výplaty. Navíc náš zaměstnavatel neustále vyhazuje zaměstnance a nabírá nové. Najít si práci trvá sice jen 2 až 3 dny, ale pracovní podmínky jinde lepší nejsou. V celé Agře chybí odbory.“

 

Dostáváme se do továren

Že by se nám podařilo zdokumentovat podmínky výroby ve velkých továrnách, se nám zpočátku ani nesnilo. Věděli jsme, že se nachází ve velkých hlídaných komplexech. Výroba probíhá za vysokými bílými zdmi s ostnatými dráty. Vstup dovnitř hlídá u brány ochranka se samopalem. Víceméně náhodou se však seznamujeme s místním expertem, který vede v Agře tréninkový institut a několik majitelů velkých továren se u něj učilo. Dává nám na ně telefonní čísla. Zkoušíme volat několika z nich a skutečně se nám nakonec podaří domluvit si schůzku.

Shailesh je majitel velké továrny, dáváme si u něj espresso a posloucháme, že ještě před 10 lety u něj v továrně pracovaly děti, ale teď už to nejde. Stěžuje si hlavně na úroveň vzdělávání a chybějící tréninkové instituty, uvítal by i větší podporu podnikání ze strany státu. Další majitel továrny Raj na to navazuje, jeho hlavní výzvou jako šéfa továrny je nyní sehnat dostatek kvalifikované pracovní síly: „Nemáme dostatek pracovníků, nová generace musí být vzdělanější a zručnější, aby se zde obuvnický průmysl udržel i do budoucna."  Během rozhovorů v kanceláři si získáváme důvěru a majitelé nás pak berou na exkurzi po své továrně. Fotíme jen opatrně a spíše jako součást dokumentace procesu. Děláme ze sebe vzdělavatele, kteří chtějí v Evropě ukázat mladým lidem, jak se boty vlastně vyrábí. O pracovních podmínkách nesmíme ceknout ani slovo.

Na fotografii z továrny Raj Overseas dělníci vyrábí boty pro společnost Baťa. Firma si nechává v indické Agře šít boty hned v několika továrnách. Tato začínala v roce 2010 s 50 dělníky, nyní jich zde pracuje přes 300 a cílem majitele je dále růst a vyrábět až 500 000 párů ročně. Na botě je viditelná cenovka s cenou 990 Kč. Baťa v České republice vyrábí už jen na jednom místě, v malé moravské obci Dolní Němčí, kde dává práci 140 lidem a ručně se zde šije vycházková obuv. 

Velké indické továrny se zaměřují pouze na export. Právě ony mají přímý kontakt se zahraničními firmami. Výroba je často značně automatizovaná a probíhá ve velkých halách. Zaměstnávají stovky až tisíce dělníků. Problémy nejsou na první pohled patrné, haly jsou světlé, relativně čisté, bez dětské práce. Dělníci však dostávají za svou práci nízké mzdy, nemají proplacené přesčasy, pracují šest dní v týdnu 10 hodin denně. Pracují s chemikáliemi, lepidly, velkými stroji, bez ochranných pomůcek. Pokud se zraní, propustí je. Nemají pracovní smlouvy, nemohou zakládat odbory. 

 

Dětská práce a sweatshopy

Práce dětí z velkých továren v Agře kvůli tlaku spotřebitelů a mezinárodních institucí vymizela. Jak ale říká místní odborník na společenskou odpovědnost Abhinay Prasad, neznamená to, že se na výrobě našich bot děti nepodílejí. Stále pracují v malých továrnách, sweatshopech. Právě ty zpracovávají subdodávky pro velké továrny: „Kdykoli velké továrny přijmou nadměrnou zakázku, pro kterou nemají kapacity, zadávají práci právě malým továrnám, kterých je zde pět až deset tisíc, jejich počet není stálý, zakázky mají jen čtyři až šest měsíců v roce.“  Děti tam často vodí sami tátové, aby se od nich učily řemeslu. Nezbývá jim pak čas na školu, nenaučí se pořádně psát a číst, pracují v nebezpečných podmínkách, nemají volný čas a dětství prožívají v šedivé továrně.

Malých botových sweatshopů je v Agře šest až dvanáct tisíc. Nejsou přitom ve městě běžně vidět, těžko se hledají, existují poloilegálně. Nemají adresy na internetu. Při plánování cesty se opět spoléháme na pomoc lidí, kteří město a jeho obyvatele znají nejlépe - taxikáře. A opět máme neuvěřitelné štěstí. Taxikář nás veze za majiteli sweatshopů. Stačí pár telefonátů během jízdy. 

Před majiteli sweatshopů roli vzdělavatelů nehrajeme. To bychom neuspěli. Pro ně je zajímavý byznys. Děláme, že jsme partnery obchodníků, které zajímají jejich výrobní kapacity. Zabírá to a hned na druhý den máme přislíbenou prohlídku výrobních prostor. Třeseme se vzrušením. Máme tak možnost vidět podmínky výroby v malé továrně na vlastní oči. Nacházíme se v hloubi starého města, jen pár kilometrů od nablýskaného Taj Mahalu. Kličkujeme šedivými uličkami, až najednou vstupujeme do jednoho z domů. Na podlaze tam mezi odřezky kůže a polotovary bot sedí v malé místnosti pět lidí, z toho tři děti do 15 let. V tlumeném světle stříhají kůže a sešívají je k sobě. Cítím mix zatuchlých látek a lepidel. Takové místnosti tam jsou čtyři. Připadám si jako ve středověkém žaláři.

Prodíráme se temnými místnostmi a sledujeme výrobu bot. Dělníci vysekané a nastříhané dílce sešívají a lepí v jeden celek. Šití je náročné na přesnost a zručnost. V továrně v začátcích vyrobili osm párů bot denně, nyní zvládnou 300 denně. Suhail Akhtar platí dělníkům úkolovou mzdu, za výřezy kůže u jedné boty 7,5 INR, za jejich sešití také 7,5 INR. Celkem 9 INR dostává dělník, který spojí vršek boty s podrážkou. Celkové náklady na lidskou práci vychází na 50 INR, tedy přibližně 19 Kč. Dělník (na fotografii) právě dokončuje zakázku pro Emiráty v malé tovární hale majitele Suhaila. Zuby odizoloval dva dráty, vyplivnul bužírku a odhalené je strčil do zásuvky. Šicí stroj se rozzářil.

 

Budoucnost indického obuvnického průmyslu

Velkou výzvou pro indický obuvnický průmysl je zvýšení míry odborného vzdělávání dělníků a dělnic. Na tom se s majiteli velkých továren shoduje i nezávislý expert Abhinay Prasad: „Obuvnický průmysl v Agře má dlouhou historii, ale nevyvíjí se. Nemáme tréninkové dílny pro dělníky. Máme tréninkový institut pro designery, ale ne pro dělníky. Jejich zručnost nerozvíjí vláda ani zahraniční firmy. S takovou zde bude pro obuvnický průmysl složité přežít dalších deset let, nebude moci přijímat větší zakázky ani se měnit. Budoucnost celého odvětví je nejistá.“ 

Jak ale zlepšit pracovní podmínky dělníků? Jednoznačně to nepůjde bez důstojné mzdy a fungujících odborů, které v Agře nikde neexistují. Dle Rahula Puthenveedana, doktoranta Tata Institute of Social Sciences v Bombaji, je právě jejich značně omezená činnost jedním z důvodů porušování pracovních práv: „Bez odborů nemohou dělníci kolektivně vyjednávat s majiteli továren a hájit svá práva. Když se majiteli někdo z dělníků nelíbí, prostě ho vyhodí.“  Specialistka na botový průmysl Sandhya L. C. z indické organizace Society for Labour and Development vidí zlepšení pracovních a životních podmínek dělníků a dělnic především v následujících krocích: „Musí se zejména zvýšit transparentnost celého dodavatelského řetězce. To by měly udělat samy firmy. A je potřeba platit dělníkům alespoň minimální mzdu. A postupně jim zajistit důstojnou mzdu. Dělníci by měli mít svobodu sdružování a kolektivního vyjednávání, což v Indii naprosto chybí. Je to děsivé, nikdo neví, co jsou odbory.“  Zároveň věří, že pozitivní změny lze dosáhnout účastí dělníků ve volbách. Proto její organizace aktivně pracuje s migrujícími dělníky a usiluje o uplatnění jejich volebního práva. Miliony dělníků se za prací stěhuje do jiných států Indie, kde už neplatí jejich volební průkazy, zároveň nemají peníze a čas odcestovat volit do svého původního bydliště. 

Jisté je, že výroba obuvi v Agře stojí nyní na křižovatce. Současný model není udržitelný. Trpí jím celý průmysl i desetitisíce dělníků a dělnic. Změnu mohou přinést především místní vláda a firmy, které tam zadávají výrobu. Ale i naše odpovědnější spotřeba - zpomalenější, zaměřená na kvalitu a vědomá sociálních a ekologických dopadů. Než k nějaké změně ale pro dělníky dojde, navštíví Taj Mahal další milióny turistů a turistek. Na něm se sebemenší obtíže řeší pohotově, jako nyní šednutí mramorových stěn. Je totiž neustále na očích. Na rozdíl od skryté výroby našich bot.

Prozkoumejte příběh bot na interaktivním webu!

Prozkoumám
Sdílejte článek